14. 9. 2016

Večerní rozjímání

Zdravím.

Dnes jsem psala slohovou práci na téma "adaptační kurz". Vzala jsem to trošku po svém a chci se s Vámi podělit o svoje krátké "dílo". Co myslíte, dostanu za jedna?

Večerní rozjímání

Konečně nastal večer, konec prvního dne na adaptačním kurzu. Sedím na trávě spolu s ostatními studenty a nechávám se unášet rajskou melodií linoucí se z kytary talentovaného jedince. Zkoumám každý pohyb jeho ruky, která rychlým a zároveň ladným pohybem klouže po strunách tohoto kouzelného nástroje.

„Podívej se na ty hvězdy.“ zašeptá mi spolužačka do ucha a já vzhlédnu. Musím se pousmát nad tím krásným výhledem. Stovky třpytících se hvězd, jakoby se hádaly, která z nich je krásnější. Dorůstající a velmi osamělý měsíc na nás z vrchu kouká. Kéž bych mu mohla sdělit, jak moc jsem vděčná za jeho záři, která nám všem svítí na cestu. Tma mě děsí.

Pár studentů mě vyruší z myšlenek, když vstanou a kráčí přiložit do ohně, u kterého sedíme. Jeden klacík za druhým pokládají do ohně s obavami v očích, zřejmě kvůli strachu z popálení.

Plameny se náhle zvednou, tancují v rytmu melodií, jeden za druhým se předhánějí a tvoří tak neznámé obrazce. Téměř všichni studenti zamyšleně koukají do ztracena, plameny se jim odráží v očích. V tvářích mají ustaraný výraz, nejspíš zažívají úzkost z nových lidí, z nové etapy jejich životů. Stejně jako já.

Když si vzpomenu na svou bývalou třídu, přepadne mě stesk. Už nikdy nebudeme takhle pohromadě. Každý se vydal vlastní cestou a čeká, zda-li bude v životě úspěšný.

Kdyby se mne někdo zeptal, co bych si přála vrátit, bez rozmýšlení bych řekla, že chci vrátit přátelství s Anetkou. Chodila jsem s ní do třídy devět let a byla to moje jediná opravdová kamarádka. Bohužel teď jezdí do školy do Brna a má poměrně málo času, tudíž se skoro nevídáme.

No a teď tu sedím se spoustou různých osob, se kterými strávím příští čtyři roky a zažiji spoustu dobrých i špatných okamžiků. Doufám a věřím v to, že jsem si zvolila správnou volbu – Gymnázium T. G. Masaryka.