Zdravím.
Dnes jsem psala slohovou práci na téma "adaptační kurz". Vzala jsem to trošku po svém a chci se s Vámi podělit o svoje krátké "dílo". Co myslíte, dostanu za jedna?
Večerní rozjímání
Konečně
nastal večer, konec prvního dne na adaptačním kurzu. Sedím na trávě spolu
s ostatními studenty a nechávám se unášet rajskou melodií linoucí se
z kytary talentovaného jedince. Zkoumám každý pohyb jeho ruky, která rychlým
a zároveň ladným pohybem klouže po strunách tohoto kouzelného nástroje.
„Podívej se
na ty hvězdy.“ zašeptá mi spolužačka do ucha a já vzhlédnu. Musím se pousmát
nad tím krásným výhledem. Stovky třpytících se hvězd, jakoby se hádaly, která z
nich je krásnější. Dorůstající a velmi osamělý měsíc na nás z vrchu kouká.
Kéž bych mu mohla sdělit, jak moc jsem vděčná za jeho záři, která nám všem
svítí na cestu. Tma mě děsí.
Pár studentů
mě vyruší z myšlenek, když vstanou a kráčí přiložit do ohně, u kterého
sedíme. Jeden klacík za druhým pokládají do ohně s obavami v očích,
zřejmě kvůli strachu z popálení.
Plameny se
náhle zvednou, tancují v rytmu melodií, jeden za druhým se předhánějí a
tvoří tak neznámé obrazce. Téměř všichni studenti zamyšleně koukají do ztracena,
plameny se jim odráží v očích. V tvářích mají ustaraný výraz, nejspíš
zažívají úzkost z nových lidí, z nové etapy jejich životů. Stejně
jako já.
Když si
vzpomenu na svou bývalou třídu, přepadne mě stesk. Už nikdy nebudeme takhle
pohromadě. Každý se vydal vlastní cestou a čeká, zda-li bude v životě
úspěšný.
Kdyby se mne
někdo zeptal, co bych si přála vrátit, bez rozmýšlení bych řekla, že chci vrátit
přátelství s Anetkou. Chodila jsem s ní do třídy devět let a byla to
moje jediná opravdová kamarádka. Bohužel teď jezdí do školy do Brna a má poměrně
málo času, tudíž se skoro nevídáme.
No a teď tu
sedím se spoustou různých osob, se kterými strávím příští čtyři roky a zažiji
spoustu dobrých i špatných okamžiků. Doufám a věřím v to, že jsem si
zvolila správnou volbu – Gymnázium T. G. Masaryka.
Jak se Vám slohová práce líbila?
