Sedím tu ve tmě a nic nevidím. Snažím se najít cestu pryč.
Škvírku, kterou bych něco zahlédla. Cokoliv.
Není tu nic. Jsem nahá, promrzlá na kost. Kde to jsem? Snažím si vzpomenout, jak
jsem se sem dostala. Vybavuji si mužskou siluetu, podivnou masku, a pak už jen muka.
Jsem dehydrovaná a s každým mým pohybem cítím bolesti
celého těla.
Unesli mě. Jsem tu
v černé místnosti úplně sama. Nic jiného, než mé křehké tělo tu není. Žádná
postel, skříně, stůl, nic. Jako bych byla v prázdném sklepě. A možná jsem. Stěny jsou na dotek
pokřivené a vlhké.
Jsem tak mladá. Je
tohle můj konec? Nemůže. Jsem
šťastně vdaná, mám krásnou holčičku a začínám být známá spisovatelka. Jsem
teprve na začátku svého života. Tohle
nemůže být skutečné.
Uběhla asi hodina od mého probuzení a já už si začínám
vzpomínat. Byla jsem sama doma se svou půlroční dcerou. Můj manžel byl v práci,
když do domu vtrhl ten muž. Ale proč my?
Proč já? Kde je moje dcera?
Nedokážu se na nic soustředit. Mé tělo se klepe zimou a
strachem. Jsem tak unavená. Každý můj pokus o pohyb je bolestivý a velmi, velmi
namáhavý. Kdy už to skončí? Kolem mě
je nekonečná tma.
Křičím. Nevím, jestli jen v duchu nebo doopravdy. Na to
už nejsem dostatečně při smyslech. To jediné, co teď chci, je odsud pryč. Tma
mě děsí.
Pokouším se myslet na něco jiného. Hezkého. Vybavuju si ten
nádherný úsměv mého manžela, když jsem mu oznámila, že čekám dítě. Vybavuju si
teplo po celém těle, když mě každý den objímal jeho silnými pažemi. Vybavuju si
nádherné motýly v břiše, když mi hrál jeho písně na kytaru. Vybavuju si
jeho rty po celém mém těle. Zažiju něco z toho
ještě někdy?
Cítím slzy na svých tváří, které se nekontrolovatelně šíří a
stávají se součástí té nekonečné tmy kolem mě. Je moje dcera naživu? Hledá mě můj manžel?
Asi po hodině uslyším zvuky. Vystrašeně se ohlížím na
všechny strany, ale nic nevidím. Slyším dupání a silné oddechování. A najednou
do místnosti pronikne silné světlo, které vychází shora. Opravdu jsem ve sklepě.
Naskytl se mi výhled po místnosti a já rychle utíkám do
nejbližšího rohu. Schoulím se do klubíčka a snažím se nebrečet. Pomoc.
Vysoký muž seskočí dolů. Vidím jen jeho siluetu. Rozhlíží se
po místnosti. Prosím ne. Po chvíli mě
spatří a já vidím, jak se zlověstně usměje.
„Chyběl jsem ti?“ zašeptá a vykročí směrem ke mně.
Pomoc.
Jaký máte názor na tento příběh?
Jak si myslíte, že skončil?
