Pomoc

Sedím tu ve tmě a nic nevidím. Snažím se najít cestu pryč. Škvírku, kterou bych něco zahlédla. Cokoliv.

Není tu nic. Jsem nahá, promrzlá na kost. Kde to jsem? Snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Vybavuji si mužskou siluetu, podivnou masku, a pak už jen muka.

Jsem dehydrovaná a s každým mým pohybem cítím bolesti celého těla.

Unesli mě. Jsem tu v černé místnosti úplně sama. Nic jiného, než mé křehké tělo tu není. Žádná postel, skříně, stůl, nic. Jako bych byla v prázdném sklepě. A možná jsem. Stěny jsou na dotek pokřivené a vlhké.

Jsem tak mladá. Je tohle můj konec? Nemůže. Jsem šťastně vdaná, mám krásnou holčičku a začínám být známá spisovatelka. Jsem teprve na začátku svého života. Tohle nemůže být skutečné.

Uběhla asi hodina od mého probuzení a já už si začínám vzpomínat. Byla jsem sama doma se svou půlroční dcerou. Můj manžel byl v práci, když do domu vtrhl ten muž. Ale proč my? Proč já? Kde je moje dcera?

Nedokážu se na nic soustředit. Mé tělo se klepe zimou a strachem. Jsem tak unavená. Každý můj pokus o pohyb je bolestivý a velmi, velmi namáhavý. Kdy už to skončí? Kolem mě je nekonečná tma.

Křičím. Nevím, jestli jen v duchu nebo doopravdy. Na to už nejsem dostatečně při smyslech. To jediné, co teď chci, je odsud pryč. Tma mě děsí.

Pokouším se myslet na něco jiného. Hezkého. Vybavuju si ten nádherný úsměv mého manžela, když jsem mu oznámila, že čekám dítě. Vybavuju si teplo po celém těle, když mě každý den objímal jeho silnými pažemi. Vybavuju si nádherné motýly v břiše, když mi hrál jeho písně na kytaru. Vybavuju si jeho rty po celém mém těle. Zažiju něco z toho ještě někdy?

Cítím slzy na svých tváří, které se nekontrolovatelně šíří a stávají se součástí té nekonečné tmy kolem mě. Je moje dcera naživu? Hledá mě můj manžel?

Asi po hodině uslyším zvuky. Vystrašeně se ohlížím na všechny strany, ale nic nevidím. Slyším dupání a silné oddechování. A najednou do místnosti pronikne silné světlo, které vychází shora. Opravdu jsem ve sklepě.

Naskytl se mi výhled po místnosti a já rychle utíkám do nejbližšího rohu. Schoulím se do klubíčka a snažím se nebrečet. Pomoc.

Vysoký muž seskočí dolů. Vidím jen jeho siluetu. Rozhlíží se po místnosti. Prosím ne. Po chvíli mě spatří a já vidím, jak se zlověstně usměje.

„Chyběl jsem ti?“ zašeptá a vykročí směrem ke mně.

Pomoc.

Jaký máte názor na tento příběh?

Jak si myslíte, že skončil?