Pomoc

Sedím tu ve tmě a nic nevidím. Snažím se najít cestu pryč. Škvírku, kterou bych něco zahlédla. Cokoliv.

Není tu nic. Jsem nahá, promrzlá na kost. Kde to jsem? Snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Vybavuji si mužskou siluetu, podivnou masku, a pak už jen muka.

Jsem dehydrovaná a s každým mým pohybem cítím bolesti celého těla.

Unesli mě. Jsem tu v černé místnosti úplně sama. Nic jiného, než mé křehké tělo tu není. Žádná postel, skříně, stůl, nic. Jako bych byla v prázdném sklepě. A možná jsem. Stěny jsou na dotek pokřivené a vlhké.

Jsem tak mladá. Je tohle můj konec? Nemůže. Jsem šťastně vdaná, mám krásnou holčičku a začínám být známá spisovatelka. Jsem teprve na začátku svého života. Tohle nemůže být skutečné.

Uběhla asi hodina od mého probuzení a já už si začínám vzpomínat. Byla jsem sama doma se svou půlroční dcerou. Můj manžel byl v práci, když do domu vtrhl ten muž. Ale proč my? Proč já? Kde je moje dcera?

Nedokážu se na nic soustředit. Mé tělo se klepe zimou a strachem. Jsem tak unavená. Každý můj pokus o pohyb je bolestivý a velmi, velmi namáhavý. Kdy už to skončí? Kolem mě je nekonečná tma.

Křičím. Nevím, jestli jen v duchu nebo doopravdy. Na to už nejsem dostatečně při smyslech. To jediné, co teď chci, je odsud pryč. Tma mě děsí.

Pokouším se myslet na něco jiného. Hezkého. Vybavuju si ten nádherný úsměv mého manžela, když jsem mu oznámila, že čekám dítě. Vybavuju si teplo po celém těle, když mě každý den objímal jeho silnými pažemi. Vybavuju si nádherné motýly v břiše, když mi hrál jeho písně na kytaru. Vybavuju si jeho rty po celém mém těle. Zažiju něco z toho ještě někdy?

Cítím slzy na svých tváří, které se nekontrolovatelně šíří a stávají se součástí té nekonečné tmy kolem mě. Je moje dcera naživu? Hledá mě můj manžel?

Asi po hodině uslyším zvuky. Vystrašeně se ohlížím na všechny strany, ale nic nevidím. Slyším dupání a silné oddechování. A najednou do místnosti pronikne silné světlo, které vychází shora. Opravdu jsem ve sklepě.

Naskytl se mi výhled po místnosti a já rychle utíkám do nejbližšího rohu. Schoulím se do klubíčka a snažím se nebrečet. Pomoc.

Vysoký muž seskočí dolů. Vidím jen jeho siluetu. Rozhlíží se po místnosti. Prosím ne. Po chvíli mě spatří a já vidím, jak se zlověstně usměje.

„Chyběl jsem ti?“ zašeptá a vykročí směrem ke mně.

Pomoc.

Jaký máte názor na tento příběh?

Jak si myslíte, že skončil?

Read More

Můj manžel

3.9. 2025 – 20:00

Stojím tu v zákulisí a ani po těch letech si nedokážu zvyknout. Na nic z toho, co mám právě před očima.

Můj pohled spočine na pódiu, kde hraje můj manžel na kytaru. Jako je tomu každý koncert, i dnes ho vůbec nepoznávám. Jeho oči jsou temné a plné agrese. Plně se soustředí na píseň, kterou kapela hraje a nechává se unášet rajskou melodií linoucí se právě z jeho kytary. Zkoumám každý pohyb jeho ruky, která rychlým a zároveň ladným pohybem klouže po strunách jeho kouzelného nástroje.

Když náhle začne řvát na svoje fanoušky sprosté fráze, musím se pousmát nad tou ironií.

Proč ironií? Protože vím, jaký doopravdy je. Vím, že za tou maskou, za kterou se snaží schovat, je citlivý kluk s nejroztomilejším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Vím, že za tou maskou je něžný a starostlivý muž, který by ženě nikdy nezkřivil ani vlásek.

Následně se podívám na ty davy lidí, kteří křičí text písniček a sdílí onu agresi s kapelou. Kouknu na pár žen, které by si klidně roztrhaly podprsenky pro trochu pozornosti. A já? Stojím tu a ani si neuvědomuji, jaké mám štěstí, že jsem zrovna já jeho žena. Že ho každé ráno vidím s jeho věčně rozcuchanými vlasy, unaveného a neupraveného. Že mi každý víkend nosí k snídani kávu a Orea do postele. Že mi večer rozčesává umyté vlasy a masíruje krk. Stojí při mně, v dobrém i ve zlém. Tak, jak to slíbil v den naší svatby.

Při myšlence na svatbu se instinktivně dotknu prstenu zdobící můj prsteníček. Jak krásný to byl den. Dodnes si pamatuji jeho výraz poté, co jsem mu řekla své „ano“. Celý zářil. A co teprve, když mi své „ano“ řekl on. Musela jsem být červená jako rajče. A taky nejšťastnější žena na světě.

Z myšlenek mne vytrhne nadměrně silný hluk, když se kapela loučí a odchází z pódia směrem za mnou.

Podívám se svému muži do očí a nacházím v nich obrovské nadšení. Jakmile sundá masku, naskytne se mi pohled na jeho neodolatelné ďolíčky. Vypadá tak šťastně. Vlastně se mu vůbec nedivím. Žije svůj sen.

Nicméně, jak bude asi reagovat, až mu zítra sdělím, že bude táta?

Jak na Vás tento příběh působí?

Read More

V nesnázích / short story

Zdravím.

Přečtěte si krátkou povídku, kterou jsem napsala:

Cestou domů mě zaujme blikající pouliční lampa. Proč bliká? Stěžuje si na něco? Nebo chce jen vyčnívat z davu?

Zahnu do další ulice a pohltí mne ticho. Bloudím a hledám cestu domů. Kouknu na hodinky. 23:13. Zděšeně vykulím oči a přidám do kroku. Psala jsem svému snoubenci, ať mě čeká v jedenáct. Už mám skoro čtvrt hodiny zpoždění!

„Ale ale kampak krasotinko?“ ozve se za mnou a mně zamrazí v zádech. Kdo to sakra je?! Nenamáhám se otáčet, místo toho se rozběhnu a uháním, jak nejrychleji to umím. Nicméně mě asi po patnácti vteřinách dohoní a svalí na zem mně neznámý chlap. Ihned začnu cítit alkohol z jeho úst a pach tak nepříjemný, že se mi navaluje.

„Nemá cenu utíkat, květinko. Je pozdě večer, jsme tu jen my dva a ty mi teď uděláš moc dobře, jinak bude zle.“ na tváři má úšklebek a odhaluje tím jeho křivé a žluté zuby.

„Prosím vás, nechte mě odejít. Nic špatného jsem neprovedla.“ začnu zoufale povídat a on mě přitiskne zády ke zdi a zacpe pusu svou špinavou rukou. Vlasy má po ramena, strniště zšedivělé a na tváři nosí ďábelský výraz.

„Drž hubu! Varuju tě.. Jestli ještě jednou cekneš slovo, bude zle!“ vykřikne a vrazí mi facku. Zasyčím bolestí a první slzy mi stékají až k jeho ruce na mojí puse.

Když zjistí, že se ho opravdu bojím a mlčím, začne se opět usmívat. Jeho oči putují po mém těle a následně mi začne vyhrnovat sukni. Začnu se bránit a pokusím se mu vymanit ze sevření. To už mi ale vrací pěstí.

„Co si o sobě kurva myslíš?! Že mi utečeš?“ vykřikne a následně se začne smát.

Co se mnou bude? Znásilní a zabije mě? Co mám dělat?!

Natisknutá ke zdi se snažím co nejvíce ignorovat jeho paži, která už mi zase hladí vnitřní stranu stehna. Oči má vykulené a tváří se nedočkavě. Potom mě popadne za halenku, kterou následně strhne a odhalí podprsenku. „No doprdele.“ vzdychne a zmáčkne mi obě ňadra. Kdy tohle skončí? Snažím se nevzlykat moc nahlas, ale nedaří se mi to. Je to tak nepříjemné..

Náhle si začne rozepínat jednou rukou pásek. Nenenene. Je to tady..

„Tess?!“ slyším výkřik svého jména. Asi už mám halucinace. Otočím hlavu za tím zvukem a asi omdlím. Naproti nám běží Dean, můj snoubenec.

„Deane, pomoc!!“ vykřiknu, jak nejvíc dokážu.

„No to snad ne, drž hubu děvko!“ řekne ochlasta a znovu mi vrazí takovou, až se svezu na zem.

„To si děláš prdel? Dej ruce pryč od mojí Tessy!“ doběhne Dean k nám a rovnou se vrhne po tom chlapovi.

Nestíhám sledovat skoro nic, jsem omráčená na zemi a sotva otevírám oči. Smyslů zbavená. Snažím se sledovat situaci, ale moc mi to nejde. Nedokážu se soustředit. Zahlédnu Deana, jak buší pěstí do břicha toho chlapa a poté opět oči zavřu.

Někdo si mě asi po deseti minutách položí na klín a sedne si se mnou na zem. Okamžitě ucítím známou vůni Deanovi kolínské a mou duší projde úleva. Omotám mu ruce kolem krku a přitisknu se k němu, neschopná slova.

„Miláčku, tak strašně mě to mrzí. Už tě nikdy nenechám chodit samotnou. Odpusť mi, že jsem se tě vydal hledat tak pozdě. Mělo mě napadnout, že se něco stalo, protože ty vždycky chodíš včas. Tolik jsem se bál.. Už mi prosím nikdy nikam sama neutíkej.“ vzlykne. Snažím se něco říct, ale nejde mi to. Asi jsem v šoku. Místo povídání tedy šeptnu „děkuju“, zavřu oči a ihned mu usnu v náruči. Nebýt jeho, mohla jsem být mrtvá. Miluju tě, Deane.

                                   Jak se Vám příběh líbil?

Read More